Krásy a rozpaky fjordů.

Když jsem loni „v slabé chvíli“ povýšil na náhradníka v týmu „mořských lovců“, netušil jsem, že svou věčnou rybářskou výuku skutečně rozšířím i tímto směrem. Pečlivě jsem prostudoval vše co bylo o rybolovu ve fjordech v mé „knihovně“ dostupné. Konečně v zimě jako byla letos se moc k vodě chodit nedalo, takže i výroba pokusné „mořské bižuterie“ znamenitě zpestřila nudný tok „zaručeně kvalitních“ televizních pořadů. Skoro jsem nemohl uvěřit, že v polovině dubna sedím v naložené fordce která přes tři státy uhání k místu činu. Cestu na chvíli pokazilo jedno pořádně studené „švédské“ ráno, ale vše nám vynahradil přejezd „olympijské krajiny“ kolem Lilihamru a náhorní plošiny kolem Dombasu (bohužel nemám norskou klávesnici). Celé Norsko je pro nás středoevropany naprosto nezvyklé a ohromující. Moře nás provázelo již od Roztoku, ale to pravé ořechové, „náš fjord“, nás uvítal po přejezdu sem tam zasněženého hřbítku hor, člověk by ani nevěřil, že nejede na deset dní mrznout. Opak byl pravdou. Slunce „peklo“ celý pobyt a relativně teplá voda (domorodci se i koupali) vůbec nepřipomínala skutečnost, že jsme daleko na severu. Samotný lov tresek byl popsán nesčetnými autory, ryb je dostatek stejně jako nářku rybářů nad počasím, vůbec nerozhoduje zda je dobré nebo špatné. Kde jsou rozpaky fjordů ? Rozhodně ne v krajině, ubytování, zásobování či počtu chycených ryb. Doma jsme zvyklí na pár ryb ročně, ale na fjordu jsem jich vytáhl tolik, kolik pravděpodobně nechytím do konce života. Mé rozpaky jsem nechtě odhalil až po příjezdu domů. Na dotaz jak jsem se měl ze mne vyletělo: “Dal jsem patnáct papírů, abych mohl týden makat v manufaktuře na ryby“. Ten kdo zná můj styl komunikace se jen pousměje, ostatní to rozhodně neberte příliš vážně. Je však skutečností, že i další party které byly s námi ubytovány „pracovaly“ v plném nasazení. Ranní chytání, čištění, odpočinek, odpolední chytání, čištění, spánek. Našly se i vyjímky, kde byl čas na grilování (naše skupina), kytaru a zpěv (ti měli údajně dvojnásobnou dobu pobytu). Úplně jsem obdivoval ty, kteří si našli čas na platýze i tresky z mola (osobně jsem na tuto možnost přišel pozdě). Rozhodně je potřeba najít si čas na vycházky do okolí, konečně my starší s krátkým spánkem s tím nemáme potíže. Obecně se však měří úspěšnost zájezdu na „metráky“, je však skutečností, že podělíte-li příbuzné a zainteresované, žádné „nadnormativní“ zásoby ryb vám nehrozí. Pozor, zájezdy jsou našimi „cestovkami“ organizovány na poměrně dlouhou dobu a tak „ponorková nemoc“ není žádnou vyjímkou. Nejlépe je mít sebou psychologa nebo aspoň takového „Petra“. Ten v dusné atmosféře po asi stokilometrovém bloudění na výpadovce jedné z evropských metropolí prohlásil:“ A stejně nás ti ……………… ………………… nedostali ! Takže, není se čeho bát. My přece víme jak na to !

Vidnava 2003-09-01