První HART(A)usení.

--------------------------

Poprvé jsem navštívil Slezkou Hartu, tento severomoravský skvost, před mála lety. Bylo to těsně potom co o přehradu konečně přestaly tahanice a tato se stala oficiálním rybářkým revírem. Nachytal mě ni bruntálský Pavel, neustálým připomínáním, že tento štikový ráj je nepřebernou studnicí pořádných dravců. Možná že věděl o tom, že přes svůj poměrně pokročilý věk jsem ještě tu svou rybu na háčku neměl a nový revír na mne působí jako dobře rozprostřený krmný koberec. Nelenil jsem, sebral vnuky a pod záminkou rodinné návštěvy jsem hnal ojetou škodovku k Bruntálu. Skutečnost že za oknem auta trůní vláčecí prut nevyvedla z míry ani vlastní manželku, návštěvy to bylo přece vždycky moje ! Právě přestávalo drobné mrholení a valící se chuchvalce nízkých mraků dodávaly krajině kolem Harty příchuť té nejsprávnější pustiny. Roudno jsem znal již z prospektu a tak nebylo zas tak velkým překvapením, že sjíždíme po asfaltu až skoro do vody. Procházka po břehu v bahně, klopýtání přes kameny a vyplavené větve, vlny jak na moři a studený vítr to byl první pozdrav Harty. Drsnou krajinu a nevlídné počasí však v momentě „polidšťují“ nečekané poklady. Tu je ta nejsprávnější pařezovka, tu zjevná mělčina na zatopené louce, všude plno napůl potopených stromů, které nebylo již možno včas vytáhnout z vody. Pro „časopisového dravcoborce“ opravdu ráj! Harta mne měla na talíři a objednané týdenní ubytování bylo tou nejsprávnější přílohou. To mě ovšem čekalo až o měsíc později. Tentokrát to byl jen jeden den a také první facky. Když jsem po půldenním vláčení pod Rázovou nezavadil ani o šupinu netušil jsem, že to není naposled. Harta se na pár let stala mým domovským přístavem. Ale o tom až příště.